Vzpomínáme

Alyson Tergy 27.5. 2002 - 29.1.2113

Stojím nad hrobečkem kde je pohřbena Aly a
neubráním se slzám. Hlavou mi běží vzpomínky na krásné i těžké chvíle, které jsme s ní prožili. Byla prvníbíglice stanice Lunex. Dostala jsem ji od rodiny k 50-tým narozeninám. Právem ji mohu nazvat "nezapomenutelná".

Aly byla z početného vrhu, měla osm sourozenců. Když jsem je pozorovala, jak se rozběhli na dvorku hájenky ve Zbirohu, byla jsem dost bezradná. Pak výběrvyhrála fenka která se držela stranou a moc se nezapojovala do hry ostatních. Cestou domů byla dost vyděšená a často zvracela. Protože pro manžela měla být překvapením, přespala u dcery. V den mých narozenin dcera
Aly přivezla a ta se chovala na dvoře naprosto suveréně. Kromě nás jí přivítala i desetiletá bíglice Dita a hned ji přijmula za svou. Starala se o ni jako dříve o vlastní štěňata.

A tak jsem se s Aly učila přípravě na výstavy i na BZH. Nebylo to s ní jednoduché. Z Aly se vyklubala dominantní fenka a umíněně si prosazovala svůj názor . Ale po počátečních nezdarech jsme to spolu zvládly a dosáhly i par slušných výsledků. BZH složila v 1.ceně. Vyslechli jsme si nezapomenutelný výrok rozhodčího. Ta fenka je výborných loveckých kvalit a má více rozumu než vy.

Její lovecké vlohy byly příčinou častých útěků do revíru a následných nepříjemností s místními myslivci. Všechny její soukromé hony dopadly kupodivu dobře až na jeden. To už byla Aly devítiletá a její postřeh i hbitost nebyla jako zamlada. Bohužel si to neuvědomila a při setkání s divočákem se nedržela v dostatečné vzdálenosti. Po útoku prasete se Aly dovlekla k silnici a tam zůstala ležet. Naštěstí jí tam objevila sousedka a došla pro mě. Aly byla rozpáraná od konečníku k břichu a měla i poraněné oko. No dostala se z toho bez následků. MVDr Vondřička ji kvalitně seštepoval oko i konečník a Aly mohla pokračovat ve svých výletech.

Jednou jsem se o ní ale opravdu bála a myslím, že tehdy měla namále. To jsme ještě bydleli ve Strakonicích. Vzala jsem ji na večerní procházku a zašla jsem ji ukázat kolegyním do nemocnice, kde jsem pracovala. Na zpáteční cestě něco sebrala ze země a rychle to zhltla. K ránu začaly potíže. Rychle dýchala a evidentně jí bylo hodně zle. Přesto že jsem se snažila přesvědčit veterinární pohotovost o intoxikaci, nikdo mi nevěřil. Ale byla. Když se odebrala krev, byla už Aly na pokraji jaterního selhání. Dva týdny bojovala o život. Už neměla ani sílu postavit se na nohy. Nosila jsem ji. Ležela vedle mě na posteli a já stále poslouchala jestli dýchá. Přišla krize a Aly už ani nezvedla hlavu. Ani veterinář nevěřil, že to přežije a ona to zvládla. Konečně po dvou týdnech se její stav začal pomalu zlepšovat. Byl to ale běh na dlouhou trať. Plno infuzí, léků, odběrů krve. A hlavně dlouhodobá dieta. Aly byla odolná vůči bolesti a měla tuhý kořínek. Zdálo se, že se z toho dostala bez následků. Dala mi tři vrhy pěkných, zdravých štěňat. Bohužel tato nešťastná událost se podepsala na její imunitě a na délce jejího života.

Aly díky za vše co jsme spolu prožili, díky za to, že jsi tu s námi byla.